Sedna K replica watches uk gold with a screw-in crown conical crown, engraved with the replica watches Omega logo at the top, surrounded by non-slip rolex replica texture design, to ensure that the watch comfortable and smooth debugging swiss replica watches operation.

Loď AHÓJ, aneb svéráz národního vodáctví - ukázky


Detailnější informace o knize

O vodě

...Jízda na vodu je specifický zážitek, na nějž se názory různí. Jedni tvrdí, že ježdění na silně nestabilním plavidle je hodno bláznů a šílenců, kteří by měli raději zůstat trvale zavření ve speciálních zařízeních k tomu pro ně určených. Takovým lidem nejvíc vadí, že uvedená plavidla se pohybují převážně vlastní lidskou silou a okolo teče převážně zakalená, neprůhledná voda se zvýšeným rizikem tvorby kožních vyrážek. Pokud se na kůži nevytvoří vyrážka od vody, zcela určitě se tam vytvoří štípance od komárů, hovad a jiného hmyzu, nezřídka přenášejícího smrtící infekční choroby. V okolí řeky se nachází obvykle pouze stravovací zařízení nižších hygienických kvalit a je prakticky nemožné podél řeky sehnat kvalitní hotel. V zátočinách často není vůbec signál pro mobilní telefony a vůbec většina telefonů s mnoha funkcemi a hejblátky pád do řeky leckdy ani nepřežije. A hlavně, pokud kdokoliv zaparkuje svůj nablýskaný osobní automobil u řeky a poté přeci jen nasedne do lodi, dříve nebo později zjistí, že řeka bohužel teče jenom jedním směrem a to je téměř vždy směrem pryč od výše uvedeného automobilu. Tím pádem vzniká problém a problémům je prý radno se vyhýbat...

O kempu

...První, co udělá vodák, když přijede na vodácké tábořiště, je, že se běží podívat na řeku. Jak teče. Jestli tam není příliš málo vody. Jestli tam není příliš moc vody. Jestli náhodou letos neteče do protisměru. Vodáci se nad řekou hádají, jak to vypadalo vloni a jestli byla voda také tak studená jako letos, nebo teplejší, případně studenější.

Hned potom začne vodák hledat nejlepší místo na postavení stanu. Najít v kempu ideální místo na postavení stanu totiž není nic jednoduchého. Stan musí být blízko řeky, aby se nemusely tahat lodě daleko a aby mohli vodáci před usnutím ve stanech poslouchat, jak si řeka povídá. Stan ale zase nesmí být až tak blízko řeky, aby ho v noci smetla případná náhlá povodeň. Stan musí být blízko ohniště a blízko lesa, ve kterém je hodně dřeva na táborák. Stan musí být blízko pumpy na vodu a blízko záchodů, ale zase ne tak blízko, aby to smrdělo pod nos a aby pumpování ostatních v noci rušilo spaní. Stan musí stát na suché rovné zemi a musí tam být dost místa i pro stany ostatních kamarádů, kteří budou večer sedět u táboráku, povídat si a zpívat. Stan musí být daleko od všech lufťáků, kteří mají v úmyslu rušit noční klid hlasitým řevem a zpěvem! Je dobré, když ráno do vchodu stanu zasvítí sluníčko a příjemným teplem slunečních paprsků probudí prokřehlé vodáky. Když je vedro, musí být stan ve stínu, aby tam nepařilo! V místě, kde bude stát stan, by mělo být co nejméně komárů a jiných podobných krvežížnivých breberek.

Ideální místo pro stan neexistuje. A tak vodák pokaždé volí nějaký kompromis mezi množstvím času, kolik hodlá na hledání obětovat, zbývajícím místem v kempu a tak (viz vše výše uvedené). Nároky na komfort postupně ustupují realitě a vytrácejí se.

V devět hodin večer, za totální tmy a při svitu slabé baterky jsou nároky poměrně hodně nízké...

Jarda a jez

...Jarda se rozjel ke šlajsně, ale proud vody ho ihned mírně stočil a začal ho táhnout bokem přímo k jezu.

„Sakra, jak se jezdí do strany?“ volal Jarda zoufale na ostatní.

„Musíš přitáhnout!“ volali na něj ostatní. Jarda si přehodil pádlo doprava. „Né, tak teď musíš odpíchnout.“

„Cože mám vopíchnout?“

V tom okamžiku se loď zhoupla a propadla se asi dvacet centimetrů přes korunu jezu, kde se zapříčila mezi dva šutry.

„Nó, aspoň že tak,“ oddechnul si Jarda. Vystoupil z lodi do řeky, přičemž proud vody se mu zvedal někam ke kolenům. Vzal loď a snažil se ji táhnout dolů přes kameny pod jezem. Vůbec mu to nešlo. Nakonec se otočil a dotáhnul loď k betonové šlajsně. Šlajsnou ji pustil na koňadře dolů. V tom okamžiku mu loď ujela.

„Jejda, ujela mi loď. Sakra! Chyťte ji někdo!“ Jarda stál na šlajsně a povykoval na celé povodí.

Boris s Fifinkou odrazili se Světluškou od břehu, loď dohnali a přitáhli ji zpátky ke břehu.

„Díky, to vám nezapomenu,“ hulákal Jarda. „Jé! A jak se teď dostanu na břeh?“...

Čert průvodcem

...„Vážení návštěvníci,“ spustil Čert, „nacházíte se před hradem Rožmberk. Tento hrad byl založen, postaven, obýván, dobyt a posléze rekonstruován. Ještě bych dodal, že vyhořel a od té doby chátrá, ale mám takový pocit, že nevyhořel, a nevypadá to ani moc, že by chátral. Prostě takový normální hrad.“

Několik turistů se zastavilo a začalo poslouchat v domnění, že se dozvědí nějaké zásadní informace.

„Jako u každého jiného hradu i u tohoto začali majitelé záhy budovat tajnou chodbu, použitelnou pro všechny možné případy. Ovšem,“ Čert významně zvedl prst, „mělo to jeden háček. Ať kopali, kudy kopali, tak se dříve nebo později prokopali ven, aniž by chtěli. To je prostě nevýhoda hradů postavených na kopci.“

Čert s klidem dotáhnul celou skupinku včetně turistů k zábradlí a ukázal dolů: „Můžete si také všimnout jedné zvláštnosti... Zde, řeka Vltava! A zde,“ dotáhnul skupinku na druhou stranu, „také řeka Vltava.“ Načež se obrátil k posluchačům a s kamennou tváří prohlásil: „Záhada časoprostorového tunelu! Kupříkladu, všimněte si támhle toho člověka, jak jde po silnici...“

„Jé hele, to je Jarda,“ vykřikla Fifinka. „Jardóóó!“

„... asi tak za deset minut,“ pokračoval Čert ve výkladu, „ten člověk půjde támhle po silnici na druhé straně. On to ještě neví, ale my už to dávno víme. A to prosím není žádná náhoda! To je předem dané. Přemýšlejte o tom!“ načež se otočil a kochal se pohledem do údolí.

Turisté se začali pomalu rozcházet. Jedna paní přišla k Čertovi: „Nevíte prosím vás, kdy začíná další prohlídka?“

„Jistě,“ řekl Čert, „půjčte mi ruku!“ načež se paní chvíli upřeně díval do dlaně. „Hmm, hmm, hmm. Jo. No. Jo, tak to je úplně jasný. Zítra v devět.“

Paní byla očividně vyděšená: „Jak jste to zjistil?“

„Jednoduše. Támhle to mají napsaný na ceduli,“ odvětil jí Čert...

Čert a džípíeska

...„Myslíte, že s tou dží-pí-eskou opravdu najdou ten stan?“ zeptal se Pavel.

„Ty navigace dneska už chodí na pár metrů, takže by se mohli trefit,“ řekl Boris.

„Nemohli,“ prohlásil Čert. „Zapomněli totiž na jednu zásadní věc, a tou jsou nevypočitatelné okolnosti...“

„A to má být jako co?“ zeptala se ho Míla.

„Meteorit...“ poznamenal Párátko.

„Nikoliv. Nepředvídatelné okolnosti jsem já sám!“ řekl Čert.

„Nehodláš jim doufám přesouvat stan, že ne?“

Ale Čert už ji neposlouchal a došel ke stanu: „Ťuk ťuk ťuk, přesun GPS pozic!“ zaklepal na stan.

„Moment,“ ozvalo se ze stanu, rozepnul se zip a ven vykouklo nějaké děvče. „Cože?“

Čert se zarazil, ale pak s klidem pokračoval: „Potřebuji přesunout váš stan!“

„A to jako proč?“

Čert usilovně přemýšlel a snažil se najít nějaký rozumný důvod. Zahleděl se do kopců nad kempem: „Nad Krumlovem prasknula vodní nádrž. Pokud se to nevsákne, tak to sem doteče,“ podíval se na hodinky, „někdy mezi první a druhou hodinou ráno a poteče to přesně tímhle koridorem, jak leží váš stan plus mínus deset metrů na obě strany.“

„Aha, to jako tady okolo, jo?“

„Přesně tak. Vloni to teklo úplně stejně. Jestli chcete, pomůžu vám ten stan přesunout.“

Pár lidí stanujících okolo zpozornělo a začalo se zmateně rozhlížet: „A my bychom se měli také přesunout?“ zeptala se jedna paní.

„Odolá podlážka vašeho stanu stopatnácti milimetrům tekoucí vody?“ zeptal se jí s klidem Čert.

„Já nevím,“ řekla ta paní, „nějaký čísla tam v prodejně k tomu stanu uváděli.“

„Když nevíte, tak to se radši přesuňte taky,“ řekl Čert.

Pár lidí okolo začalo s brbláním posouvat stany. Jeden pán se přitočil k Čertovi: „Promiňte, já jsem stavební inženýr a já bych řekl, že ta voda by měla téct spíš támhle vlevo, kde je to podle mě o něco níž, než tady.“

Čert se mu podíval do očí: „No to máte pravdu,“ načež se obrátil na lidi, co stěhovali stany. „A taky tady pan inženýr říká, že to možná poteče i támhle, tak to radši dejte ještě dál!“ Potom se obrátil na inženýra a povídá: „Jistota je jistota, že jo,“ načež se nenápadně uklidil k bufetu, kde byli ostatní...

Pohádka o skřítcích, kteří přenášejí hory

...Za další zatáčkou řeka náhle končila. Před nimi se objevil z ničeho nic les a řeka nikam dál nevedla. Lodí rozvířená voda šplouchala o břeh.

„Sakra, co to je?“ zaklel Kotlík a zakontroval, aby nenarazili do břehu.

Dva paprsky světla z čelovek se zmateně rozběhly okolo lodi.

„Možná jsme omylem vjeli do nějakýho slepýho ramene...“ zkusil to Vydrák, ale jeho hlas nezněl moc jistě.

„No jo, jenže tady žádný slepý rameno nikdy nebylo,“ poznamenal tichoučce Kotlík.

„Já vím,“ pípnul za ním Vydrák.

„Co se to tady sakra děje,“ přemýšlel Kotlík.

Vydrák náhle na břehu něco zpozoroval: „Hele, támhle je nějaký rozcestník, nebo co to je.“ Snažil se tím směrem proniknout paprskem baterky.

„No jo, rozcestník. Tak já vylezu a podívám se, co tam je napsaný, a potom se jukneme do mapy,“ řekl Kotlík.

„Ty hele Kotlíku, já bych na ten břeh nelezl. Já z toho mám takovej divnej pocit. Tohle není normální.“

„Normální to teda není, to je fakt. Ale co bys jako chtěl dělat jinýho? Pádlovat proti proudu zpátky? Tam nahoře je vobyčejnej turistickej rozcestník, tak se prostě podívám, ne? Co se mi může stát?“

Kotlík vylezl na břeh a došel k rozcestníku. Chvíli na něj svítil baterkou a luštil ukazatele. Potom zbledl. Beze slova se vrátil zpátky do lodi.

„Co?“ otázal se ho Vydrák šeptem.

„Kleť! Jak daleko je odsud Kleť?“

„Tak deset kilometrů, proč?“

„Tisíc dvě stě metrů, podle toho rozcestníku. Chápeš to? Máme být dole v údolí a jsme někde pod vrcholkem,“ Kotlík si pro jistotu baterkou zkontroloval vodu, jestli tam ještě je.

„Třeba jenom někdo ze srandy přenesl rozcestník...“

„A zastavil řeku, jo?“

„No jo, to mi taky přijde divný. Co budeme dělat?“

„Já nevím. Zapíchnem tady loď a půjdeme na tu Kleť? To alespoň víme, kudy tam dojdeme. Teda doufám.“

„Hm, tak jo.“

A tak vytáhli loď na břeh, vzali z loďáků nejdůležitější věci, tedy kupříkladu flašku s rumem, a vydali se po červené turistické značce do kopce. A aby toho netáhli do kopce tak moc, tak té flašce s rumem vydatně odlehčili.

Za mihotavého svitu čelovek pomalu a opatrně našlapovali a co chvíli se zastavili a nervózně poslouchali zvuky nočního lesa.

„Slyšels?“ šeptnul náhle Vydrák. „Jako kdyby proti nám někdo šel.“

„Nic jsem neslyšel,“ řekl Kotlík, ale pro jistotu oba dva zhasnuli baterky, zastavili se a naslouchali.

A skutečně, za chvíli oba dva uslyšeli zvuk praskající větvičky a potom tiché, svižné kroky, které se rychle blížily.

„Jau,“ vykřiknul náhle Kotlík. „Něco mě koplo!“

„Jau,“ vykřiknul někdo pisklavým hláskem. „Něco mě chytlo!“

Vydrák rychle rozsvítil baterku a uviděl malého skřítka, kterého držel Kotlík za košili.

„A to se podívejme, co to tady máme!“ řekl Kotlík a usilovně se snažil, aby to znělo výhružně a sebejistě, ale jinak v něm byla malá dušička.

„Si nikdy neviděl horskýho skřítka?“ písklo to stvoření. „To se dělá, držet mě za košili? Koukej mě sakra pustit!“

„A tak to moment,“ řekl na to Kotlík, „rád bych si nejdřív něco objasnil. Tady vždycky tekla řeka a teď tady z ničeho nic stojí kopec. A vůbec se tady dneska dějou takový všelijaký věci...“

„Jó, kupříkladu tady v noci choděj skřítkové po lese!“ přitakal Vydrák.

„Všechno špatně! Všechno špatně!“ bědoval skřítek. „To se nemělo stát s tím kopcem, to se nemělo stát!“

„Tak hele, co ty o tom vlastně víš? Hezky to pěkně všechno vyklop!“ zatřásl Kotlík skřítkem.

„Počkej, vždyť ho celýho vyklepeš,“ řekl mu Vydrák. „Hezky ho postav tady na zem, ať se uklidní, a on nám to potom všechno řekne pěkně po pořádku.“

„Jo, a co když vezme roha?“

„Co by bral roha. Vezmeš roha?“ zeptal se Vydrák skřítka. Ten zavrtěl hlavou.

„No vidíš,“ povídá Vydrák Kolíkovi. „Nevezme roha.“

„Jenom jestli mu můžeme věřit,“ zabručel Kotlík. „Můžeme ti věřit? Ále nakonec co, prostě si tu stoupni a povídej,“ načež postavil skřítka na zem.

„Já jsem jenom,“ písknul skřítek a vzlyknul, „já jsem jenom chtěl postavit novou střechu na domeček, nó. Jenže vono se to nějak tentononc.“

„Počkej, počkej, co se nějak tentononc?“ zarazil ho Vydrák.

„No já jsem si vyhlídnul takovej pěknej pařez, co by se mi na tu střechu moc dobře hodil. Ležel kousek pod vrcholkem toho kopce. No a protože bych ho neunesl, tak jsem zkusil udělat kouzlo, které my skřítkové můžeme udělat maximálně jednou za sto let, jako že ten pařez přenesu na svoji chaloupku,“ skřítek se rozbrečel.

„To mi připomíná pohádku Ať žijí duchové,“ zašeptal Kotlík Vydrákovi.

„Nesejčkuj, dost na tom, že je tady hora a skřítek a ty bys sem ještě chtěl tahat nějaký duchy!“ usadil ho Vydrák.

Skřítek pokračoval: „Jenomže jak to kouzlo můžu dělat jenom jednou za sto let, tak už jsem mezitím stihnul to kouzlení zapomenout, asi jsem něco udělal špatně a místo pařezu to nějak přeneslo celou tu horu!“

„Aha,“ řekl Vydrák chápavě, „a kde máš teda teďka ten svůj domeček?“

„Tady!“ skřítek ukázal nešťastně na zem.

Oba kamarádi si posvítili čelovkami na zem, ale nic tam neviděli.

„Jó, ty myslíš jako pod tou horou?“ došlo Vydrákovi.

Skřítek kývnul.

„No tak to teď budeš mít doma asi pěknej nepořádek, co?“ poznamenal Kotlík.

„Doufám, že se naši moc necourali,“ hlesnul Vydrák. „Vždyť ty jsi normálně přenesl celou horu Kleť i s rozhlednou!“

„A teď to asi zatopí celý údolí vodou,“ řekl Kotlík.

Skřítek se dal zase do pláče.

„Hele, počkej, uklidni se. Přeci se s tím dá něco udělat,“ snažil se ho utěšit Vydrák.

„Nedá!“ odseknul skřítek, „i kdybych nastudoval to kouzlo, tak bych to možná mohl zase zkusit vrátit zpátky, jenže další kouzlo mohu použít až za sto let.“

„Počkej, počkej,“ zarazil ho Kotlík, „jak to víš, že až za sto let? To je nějaký pravidlo? Nebo nějaký zákon? Anebo to je pouze doporučení? A je to přesně za sto let od posledního kouzla, nebo to je brané průměrně? A co se stane, když to kouzlo uděláš dřív?“

Skřítek na něj zůstal zírat: „No jo, to mě nenapadlo. Já vlastně nevím, proč to tak je, já jenom vím, že to tak je a že se má kouzlit maximálně jednou za sto let. A ani nevím, co by se stalo, kdyby...“ skřítek se začal usmívat. „Tak hele, já to teda zkusím, jo?“

Vydrák znervózněl: „Já nevím, aby nenastal třeba veliký třesk nebo tak něco.“

„V klidu, kdyby po tom měl nastat veliký třesk, tak by vo tom ten skřítek určitě něco věděl,“ prohlásil Kotlík. „Když nic neví, tak to bude buď oukej, nebo se nic nestane.“

„Jenom aby nám nepřistála na hlavě Čomolungma!“ zabručel Vydrák.

Skřítek se dal do díla, začal poskakovat po pasece a mumlal nějaká naprosto nesrozumitelná slova. Občas z ničeho nic zařval tak hlasitě, že sebou oba kamarádi trhli. Po chvilce temná paseka jakoby potemněla ještě trochu víc a najednou z té tmy začala problikávat různá barevná světýlka a hvězdičky a za chvíli už se všechna ta světýlka točila okolo skřítka.

„Tak nevím, jestli bychom neměli radši stát tam, kde stojí on?“ zašeptal Vydrák. „Čistě jen tak pro jistotu.“

„Pšššt,“ okřikl ho Kotlík. „Neruš ho!“

Záře okolo skřítka nabývala na síle a najednou už celá paseka svítila. Zdálo se, že každou chvíli musí k něčemu dojít, ať už to bude cokoliv. A taky že jo. Najednou to udělalo takové PUF! Všechna světla náhle zmizela a paseka se zaplnila smradem spáleného masa.

„Au au au,“ zanaříkal skřítek a rychle si plivnul na ruce, ze kterých se mu kouřilo.

„Hm, tak to asi nevyšlo,“ poznamenal sarkasticky Vydrák.

„Hele, padá hvězda!“ vykřiknul Kotlík.

A skutečně, z oblohy padala hvězda a řítila se směrem na paseku.

„A doprčic, letí sem asi ta Čomolungma!“ zaklel Vydrák a pro jistotu ustoupil dva kroky dál od skřítka.

Ozval se zvuk, jako když okolo prolétne stíhačka Gripen, které se náhle uprostřed přeletu zasekne proudový motor. Nad skřítkem, těsně nad zemí, se zastavila koule ohromné záře, která pomalu pérovala asi metr nad pasekou a dohasínala.

Najednou z té záře vystoupil další skřítek, a jak došlápnul do vzduchu, tak se mu noha propadla a on se zřítil na paseku.

„Sakra!“ zařval nový skřítek, „tohleto meziplanetární cestování mě fakt štve! Hlavně to přistávání.“

Skřítek měl na sobě zelené oblečení, které vypadalo skoro jako nějaká uniforma, a byl ověnčený spoustou odznáčků, hvězdiček a jiných serepetiček.

„Dva tisíce třistasedmdesát sedm let služby v klidu a teď nějakej blb zase spustí alarm. Kdo tady kouzlil?“zařval skřítek a zlostně se rozhlížel okolo sebe po pasece.

„My né,“ povídá mu Kotlík.

„Já,“ pípnul nesměle lesní skřítek.

„A ty nevíš, že kouzlit můžeš maximálně jednou za sto let? Jinak se spustí kouzelný alarm a já, ano já sám pak musím vstát a jít to vyřešit. Kam bychom to došli, kdyby si každý kouzlil, jak se mu zamane! Kouzelný zdroje nejsou neomezený! Musíme přeci kouzlit ekologicky, regulovat to, abychom si ty zdroje jen tak nevyčerpali!“

„Když já jsem nevěděl, co to udělá,“ pípnul lesní skřítek.

„Věděl, nevěděl, teď už to víš! Udělá to to, že se naštvu, protože se mi na stole rozezvoní alarm a ten nepřestane, dokud situaci nezkontroluju. A při tom alarmu se nedá vůbec spát! Takže potom musím dvakrát, rozumíte, dvakrát letět vesmírem, tam a zpátky, abych zjistil co a jak. A to cestování vesmírem mě štve skoro stejně tak jako ten alarm.

Takže žádný další kouzlení, nejdřív za sto let! Pro tentokrát to necháme bez pokuty, jenom jako že jsem tě napomenul, a ty už budeš hodnej, jo?“

Lesní skřítek jenom pípnul: „Ano.“

Vypadalo to, že se vesmírný skřítek chystá k odletu.

„Ale pane nadskřet,“ ozval se rychle Vydrák, „on potřebuje kouzlit hned teď! On tady přesunul omylem celý kopec někam jinam a teď to potřebuje vrátit.“

„Tak hele,“ naštval se nadskřet, „kouzlit se nebude, jasný! Protože jakmile zkusíte zase kouzlit, tak se mi zase spustí ten alarm a zase sem budu muset letět. A to už se potom fakt naštvu a to si nepřejte vidět, co já umím udělat, když jsem naštvanej!“

„A neuměl byste třeba přesunout ten kopec zase zpátky, když toho tolik umíte?“ zeptal se Kotlík. „Jinak tady vznikne za chvíli ohromná přehrada a spoustě lidem to zaplaví domy!“

„To bych samozřejmě uměl,“ odseknul nadskřet. „ Jenže, co je mi do lidí? Já mám na starosti pouze skřítky. Zajděte si za nějakým člověkem, který umí kouzlit.“

„No tak to moment, moment,“ řekl Vydrák, „tady totiž ten kopec právě teď drtí jednomu skřítkovi jeho domeček. To bude hrozná katastrofa! Už takhle nemá střechu a kdoví, co mu z toho domečku zbude, jestli tu ten kopec ještě chvíli zůstane!“

„Jo, a až tady bude ta přehrada, tak tomu domečku spodní voda promáčí stěny!“ přihodil si Kotlík.

„Ty sis hodil ten kopec na domeček?“ zeptal se nadskřet lesního skřítka. „To snad ani není možný, jaký fušéři dneska zkouší kouzlit! U sta galaxií, tak já vám teda to kouzlo zase vrátím zpátky! Ale to byste asi měli jít kapku stranou. Nejlépe úplně pryč z toho kopce, jestli mohu doporučit,“ nadskřet na nic nečekal a začal kouzlit. Okolo něj se zase začaly točit barevně svítící hvězdičky.

„A jejda!“ vykřikl lesní skřítek a zmizel v lese.

„A doprčic!“ vykřiknul Kotlík. „Padáme k lodi!“

A vrhli se po pěšině směrem zpátky k řece.

„Hergot, nevím, kde je značka,“ supěl vzadu Vydrák.

„To neřeš, hlavně musíme dolů z kopce! Jau, sakra pozor, tady je na zemi nějaký lano nebo co!“ zařval Kotlík.

Vydrák na to posvítil: „No jo, lano vod lanovky, tak to musíme víc doprava.“

Ještě chvíli supěli lesem, než uviděli dole před sebou probleskovat měsíc, který se odrážel od říční hladiny.

„Hele, támhle už vidím naši loď,“ zavolal Kotlík.

Loď plavala asi půl metru od břehu, jak voda mezitím zase o kousek stoupla.

Kluci přeskočili napůl zatopený turistický rozcestník. Kotlík vletěl do řeky a chytnul loď za koňadru: „Musíme kousek dál proti proudu, tady je to furt ještě ta hora.“

Přetáhli loď pár desítek metrů proti proudu a zastavili se.

„Tady to je dobrý, už jsme snad mimo tu horu a nic se nám nemůže stát. Teda doufám,“ řekl Vydrák, načež se ozvalo takové poměrně silné zahřmění. Asi jako když vám z ničeho nic zmizí hora Kleť (a místo ní vznikne vzduchoprázdno) pár desítek metrů od vás.

Okolo se zvedl vítr, který ale za chvíli ustal.

„No sláva, a hora je fuč,“ oddychl si Kotlík.

V dáli se ozvalo slabé hučení. Asi jako když hučí malý vodopád. Hučení se rychle přibližovalo.

Kluci se otočili a zírali na podivný úkaz.

První se vzpamatoval Kotlík: „Žjóva, vypouštěj přehradu, to teďka pofrčí samo.“ Otočil se na Vydráka: „Proč nedržíš loď?“

„Já? Já myslel, že ji držíš ty!“

Loď se pomalu vzdalovala od břehu a pozvolna nabírala rychlost.

„Za ní!“ zavelel Kotlík. „Přeci si nenechám utýct nejlepší peřeje svýho života?“ a vrhnul se za lodí.

Jenže než se vyhnul dvěma stromům na břehu, aby lodi nadběhl, loď už jela tak rychle, že ji nebylo možné chytit.

„Hrome,“ hudroval Kotlík, „to mohla být taková parádní jízda. A tý lodi je taky škoda, i když měla díru. Teda, tohle nám nebudou kamarádi věřit!“

„Ale já si myslím, že nám to budou věřit,“ poznamenal Vydrák. „Až tahle vlna dojede do Zlatý Koruny, tak si toho myslím nepůjde nevšimnout.“

„No jo, to je fakt. Ale voni teď asi budou stejně zalezlý v nějaký hospodě.“

„Ba ne, nebudou, ti budou sedět u ohně a hrát na kytary,“ řekl Vydrák a pak se oba dva pomalu vydali po proudu...


„Jé, to byla ale smutná pohádka,“ řekla Fifinka. „Těch dvou je mi docela líto, když si je představím, jak jdou smutně po břehu řeky... Loď mají někde fuč a ty jejich kamarády jim vezme velká voda i s kytarama.“

„He he a to si ještě představ, že ten břeh bude asi pěkně pooranej, jak na něm ležela ta hora,“ poznamenal Boris.

„Já si náhodou myslím, že jsou rádi,“ řekla Velryba. „Jsou rádi, že zachránili jedno pěkný údolí a jednoho smolařskýho skřítka. A to je hřeje u srdce...“


Detailnější informace o knize

Ondřej Vitouš

O autorovi

Ondřej Vitouš je autorem humorné knihy Loď AHÓJ aneb svéráz národního vodáctví (vydala Olympia v roce 2010) a příručky první pomoci:
Příručka přežití v civilizovaném světě aneb první pomoc jak jí možná neznáte (2011)